SVATOSLAV BÖHM: Cesty, 26.2.-27.3.2022

Po Janu Zrzavém a Václavu Boštíkovi prostory Galerie Octopus rýmařovského muzea zaplnila díla dalšího významného výtvarníka, krnovského Svatoslava Böhma. Vernisáž se uskutečnila za přítomnosti autora v sobotu 26. února.

V říjnu a listopadu loňského roku proběhla v pražském Museu Kampa výstava děl krnovského malíře, kreslíře, sochaře, typografa a designéra Svatoslava Böhma (*1934) s názvem Půdorysy paměti. Pojmenování výstavy vycházelo z dřevěného reliéfu, který autor vytvořil v roce 1968, v roce klíčovém nejen pro obyvatele tehdy čerstvě okupovaného Československa, nýbrž i pro samotného Böhma. S nastupující normalizací a s ní spojenými čistkami, zákazy a diktátem se přestal věnovat volné tvorbě a pozornost obrátil k typografii, knižní a užité grafice. Právě tuto uzavřenou etapu děl z 60. let zhodnotila historička umění Ilona Víchová na pražské výstavě a ve vydané publikaci, v níž se zamýšlí, proč nebyla Böhmova tvorba od roku 1989 dostatečně odborně reflektována, když „od počátků prokazovala silné paralely s nejprogresivnějšími projevy na poli neokonstruktivních tendencí, konkrétní tvorby, minimalismu a geometrie“?

Jedním z důvodů by mohlo být autorovo místo působení, vzdálené přes tři sta kilometrů od hlavního centra dění, Prahy. Byť narozen ve Žďáru nad Sázavou na Vysočině celý svůj tvůrčí život prožil Böhm v hornoslezském městě Krnově, v podhůří Jeseníků u polských hranic, kam se v roce 1957 přistěhoval za svými rodiči jako třiadvacetiletý absolvent Vyšší školy uměleckého průmyslu v Brně. Zde založil rodinu a aktivně se začal podílet na bohatém kulturním životě. Stal se členem Svazu československých výtvarných umělců (1961), tvůrčí skupiny Kontrast Ostrava (1965) či významného mezinárodního hnutí Klubu konkretistů (1967), jehož zásadní organizační schůzky proběhly v jeho ateliéru.

Krnov byl rovněž hlavní „cestou-křižovatkou“ v jeho výtvarném směřování. V roce 1963 navštívil tamní vyhlášenou továrnu na výrobu varhan Rieger-Kloss a jeho pozornost se od kreseb a maleb ostravských průmyslových továren a areálů obrátila k reliéfům, jež začal vytvářet z dřevěného odpadu. Právě „dotek se dřevem, fascinace haptickým vjemem tvaru, snaha o vršení, přidávání a kumulaci materiálu, zkrátka principy vlastní sochařství“ začaly být autorově tvorbě vlastní, jak poznamenala Ilona Víchová.

Zatímco pražská výstava prezentovala Böhmovo kompletní dochované reliéfní dílo do roku 1970, které mimochodem Museum Kampa zrestaurovalo a získalo do svých sbírek, rýmařovská výstava představuje tvorbu aktuální vytvořenou za posledních patnáct let, tedy z umělcovy třetí výtvarné etapy (první přerušila normalizace, druhou zhoubná povodeň Krnova v roce 1997, jež zničila či poničila většinu jeho díla a archiv s dokumentací).

Ve velkém sále visí soubor dřevěných desek – reliéfů, do jejíchž obrazové plochy autor různými nástroji zaznamenal své aktuální pocity. Jak sám řekl, „dělám to, co momentálně vidím a co bolí“, ono citové prožívání tak vyjadřují gestické, expresivní záznamy provedené nejrůznějšími nástroji a přístroji (dlátem, nožem, sekyrou, bruskou aj.) a často kombinované s usměrněnou racionální pravidelností kompozice, odkazující k Böhmově minimalisticky geometrické etapě. Od té se aktuální díla liší nejen jistou uvolněností formy a lyrickým akcentem, ale rovněž barevností, v níž dominují zelené, hnědé, okrové a modré tóny. Těch autor dosahuje mořením v několika etapách a závěrečným voskováním. Reliéfy tak vznikají v delším časovém období a jejich vytvoření završuje pojmenování. Některé názvy (např. Varování, Intriky, Zánik, Pustina či Stále proti sobě) jako by symbolizovaly aktuální dění na Ukrajině napadené ruskou vojenskou agresí.

Kresby na rozdíl od reliéfů nepojmenovává, jejich interpretace závisí čistě na divákovi. Emociální záznamy pastelem, uhlem či fixem zřejmě budou posledním autorovým výstupem. V současnosti totiž zásadně ovlivňuje jeho výtvarné směřování další nesnáz, a to „boj s urputnou oční indispozicí“. V kresbách a kolážích ze starých grafik a tisků se tak nechává řídit spontaneitou a intuicí. Mimo papír, uhel, pastel, fix a pravítko k tvorbě potřebuje „hlavně ticho, hmat, cit a intuici“. Výsledek autor nevidí, pouze předvídá: „Tuším, odhaduji, že moje kresby a koláže postrádají vysvětlení, nemají název a objasnit jejich formu nebo obsah neumím. Spoléhám na vnitřní přístup diváka. Snad si najde svou vlastní odpověď.“ Stihnete tak učinit už jen do neděle 27. března.

Michal Vyhlídal

Rýmařovský horizont 3/2022