JITKA A KVĚTA VÁLOVY: DVĚ TĚLA, JEDNA DUŠE 3.10.-30.12.2020

Týden předtím, než Vláda ČR z důvodu koronavirové pandemie tuzemské galerie a muzea opět pro veřejnost uzavřela, proběhla v sobotu 3. října v galeriích Octopus a Pranýř rýmařovského muzea vernisáž dvou výstav – kreseb, grafik a maleb významných českých výtvarnic Jitky a Květy Válových a fotografií stejně význačných fotografů Jiřiny a Jiřího Hankeových. Velmi emotivní bylo vystoupení třináctičlenného šumperského sboru ŽAVEZ (Žádané a veselé zpěvy), který zazpíval italské villanelly z 16. století. Na vernisáži byla přítomna zástupkyně rodiny Válových Marie Vydrová, která ve spolupráci s umělkyní a kurátorkou Dagmar Šubrtovou výstavu umožnila zrealizovat. Přijel také Jindřich Štreit či sochaři Václav Fiala a Tomáš Valušek.

Rýmařovští se mohli s dílem, ale zejména se svéráznými malířkami Jitkou (*13. prosince 1922 Kladno – †27. března 2011 Kladno) a Květou (*13. prosince 1922 Kladno – †6. září 1998 Kladno) Válovými seznámit prostřednictvím zájezdů po (zejména pražských) uměleckých ateliérech organizovaných sovineckým fotografem a kurátorem tamní legendární galerie Jindřichem Štreitem už v roce 1988. Návštěvu u sester Válových zachytil Roman Panáček na fotografiích, z nichž čtyři jsou součástí právě probíhající výstavy nesoucí příznačný název Dvě těla, jedna duše. Výtvarnice, jež vstoupily do podvědomí jako „Válovky“, byly totiž dvojčaty a velkou část svého života prožily spolu v řadovém domku v Bendlově ulici v Kladně, v němž také tvořily.

Dům se zachovaným ateliérem Jitky, působivou mozaikou s motivem orchidejí v koupelně, zahradou a archivem sester Válových zve od loňského roku k návštěvě. Za záchranou odkazu obou výtvarnic a možností prohlídky autentických prostor stojí Marie Vydrová, manželka synovce sester Válových, která se poslední roky o Jitku starala, a Dagmar Šubrtová, jež se mimo vlastní tvorbu zabývá propagací, vystavováním a katalogizací veškerého materiálu a díla, které v domě zůstaly.

Pro rýmařovskou výstavu vybrala soubor převážně kreseb, menší míry grafik a ilustrací. Na výstavě jsou však zastoupeny i dvě malby – Jitčina expresivní kompozice Já mám koně, vraný koně (1948) z dob studia v ateliéru Emila Filly, u něhož po roce 1945 na pražské UMPRUM obě studovaly, a Květin obraz Žena (1966) s typickým motivem sumární a valounovité postavy. Tu ostatně Květa zmonumentalizovala a zmnožila na působivé suché jehle z roku 1971. Z grafického díla Jitky je prezentován linoryt (spolu s tužkovými a tušovými skicami), jež vznikly jako ilustrace ke knize Kočovníci severu J. O. Curwooda, vydané v roce 1962 a 1973 v populární edici dobrodružné literatury nakladatelství Albratros.

Bylo již zmíněno, že velký prostor na výstavě zaujímají kresby. Ty mají většinou charakter skic, mohlo by se proto zdát, že jde o pouhé „marginálie“, většina z nich je však vystavena vůbec poprvé a hlavně představují „velký svět v malých linkách“, jak Dagmar Šubrtová nazvala publikaci věnovanou právě kresbám Válovek. Jedině z nich totiž můžeme vyčíst dlouhou cestu poznání a průzkumu za výslednými kompozicemi, které jsou pro autorky tak typické a které známe z výstav či dlouhodobých expozic např. Národní galerie v Praze či Muzea umění Olomouc. Rychlá skica, prvotní zachycení myšlenky a vizualizování představy v konkrétním okamžiku totiž umožňuje nahlédnout do autorovy mysli a také psychiky daleko lépe než finální po dobu několika dnů či měsíců namalované kompozice. Oproti nim jsou kresby živější a bezprostřednější.

Studijní kresby zase vypovídají o intenzitě zájmu o dané téma. Kupříkladu Jitka Válová nakreslila desítky záznamů zavěšených těl poražených býků na jatkách, jejich hlav a roztažených nohou, které ji dovedly k finálnímu námětu Poslední dotyk, konečnému smíření zvířete s člověkem. Květa Válová se zase zaměřila na člověka v jeho běžném prostředí, konkrétně tedy v kladenských hutích, jejichž industriální, pekelně přízračná atmosféra stála na počátku jejího hledání. O něco později se dopracovala k nadčasovým námětům jako Pokání, Návrat, Břemeno, Oči nebo Dlaně. Součástí výstavy jsou také experimentálnější a vzdušné lité kresby Jitky na motivy hudebních skladeb Leoše Janáčka (Taras Bulba, Listy důvěrné, Symfonieta ad.). Dům sester Válových zapůjčil také velkoformátové kresby, jež vznikly těsně před její smrtí (Strom, Jeskyně, Hvězdník). Výstavu symbolicky zakončují Jitčina existenciální skica Jak odejdeme? a Květina odpověď v kresbě Návrat.

Výstavě v prostorách Galerie Octopus předchází v komorním prostoru přízemní galerie Pranýř přehlídka fotografií významných fotografů Jiřiny (*1948 Kladno) a Jiřího (*1944 Kladno) Hankeových. Jiří Hanke mimo portréty autorek nafotil rovněž jejich aktivitu v uměleckém uskupení Trasa či legendární setkávání po vernisážích v kladenské Galerii 55. Jak autor vzpomíná, „prostor domu sester Válových byl zcela zaplněn návštěvníky, kteří posedávali na připravených matracích okolo stěn ateliéru, postávali, kde se dalo (v dobrém počasí posloužila k setkání i přilehlá zahrada), a při dobrém víně a dobré náladě se probíralo vše možné. Právě tato neformální atmosféra na tomto ostrůvku svobody v jinak dosti nesvobodném Kladně byla nedílnou součástí všech výstav“. Snímky z osmdesátých let minulého století střídají ty smutnější z posledních let Jitčina života bez Květy. Soubor uzavírají působivé barevné fotografie Jiřiny Hankeové, na nichž zachytila zastavený čas v již opuštěném ateliéru kladenského domu, jehož fasádu od roku 2018 zdobí pamětní deska upomínající na zdejší působení autorek.

Pokud se v listopadu muzea a galerie veřejnosti otevřou, výstavu do 29. listopadu stihnete navštívit. Spolek OCTOPUS k ní za laskavé finanční podpory města vydal také čtyřstránkový katalog. Pro aktuální informace sledujte naše webové nebo facebookové stránky @muzeumrymarov.

Michal Vyhlídal

Rýmařovský horizont 10/2020