JIŘÍ JÍLEK: SATYR V KRUHU MÚZ, 3.9.-30.10.2022

V sobotu 3. září byla v Galerii Octopus rýmařovského muzea zahájena výstava sobotínského sochaře, malíře a básníka Jiřího Jílka pod názvem Satyr v kruhu múz. Vernisáž byla spojena s otevřením menší, spontánní výstavy Vzpomínka na Miroslava Kovala v komorním prostoru Galerie Pranýř. K oběma osobnostem, které pojily rodinné vazby, promluvil významný historik umění Jaromír Zemina.

Ikonickou pískovcovou plastiku skřítka u chaty na Skřítku vedle silnice č. 11 zná většina obyvatel Jeseníků, i když zrovna neholdují pěší turistice či jízdě na běžkách. Málokdo si už ale vzpomene na jméno jejího autora, sobotínského výtvarníka Jiřího Jílka (1925–1981). Ten by pro Rýmařovany neměl být úplně neznámým. Před třiatřiceti lety, den po 17. listopadu 1989, kdy dozvuk pražských událostí ještě nestihl zarezonovat v podhůří Jeseníků, byla v tzv. Malé galerii v Domě kultury v Rýmařově péčí Klubu amatérských výtvarníků (předchůdce dnešního Spolku OCTOPUS) zahájena první jílkovská výstava. Vystaveny byly nejvýznačnější sochy autora – Charón, Břemeno, Velké pastorále, Plamen a další.

Dvacet let poté, v roce 2009, následovala výstava druhá, a to již ve dvou sálech současné Galerie Octopus, jejíž prostor dovolil představit další Jílkovy rozměrnější sochy, například Léta válečná, Pomona, Viktorka nebo Pieta. Vystaveno však bylo i několik maleb, kreseb a ukázek z básnické tvorby.

Obě výstavy, pečlivě připravené dcerou Jiřího Jílka, vynikající malířkou a ilustrátorkou Anežkou, a jejím manželem, stejně znamenitým kreslířem, fotografem a kurátorem Miroslavem Kovalem, byly poctou solitérnímu výtvarníkovi, usazenému od roku 1952 v nedalekém Sobotíně na Šumpersku. Manželé Kovalovi se po Jílkově smrti v roce 1981 významně zasadili o propagaci jeho odkazu, ať už vydáním monografie, výboru z jeho básnických textů Stýskání mé je vývěr vod, vybudováním stálé expozice s jeho sochami a obrazy v Galerii Jiřího Jílka, nebo pořádáním přednášek a dalších doprovodných programů.

Letos se k Jílkovi znovu vracíme, a zase trochu jinak. Typické jílkovské plastiky vystřídal výběr z jeho malířské a kreslířské tvorby. Zapůjčeny byly realističtější krajinomalby konkrétních sobotínských stavení, sadů a zahrad a vyznání autorovy lásky k jesenické krajině ve zhutněných, monochromních a od detailů oproštěných obrazech Jeseníky s potokem, Jeseníky s kamenem či Jeseníky s laní. Vedle nich visí figurální náměty s vyobrazením žen – konkrétních lásek či obdivovaných (E. N., E. L.), biblických či antických (Opatrovnice, Diana), symbolizujících plodnost a úrodu (Pomona), mateřství, či těch, které se proměnily v pohádkové jezinky.

Zastoupena je rovněž kresba – tu precizní, něžně modelující (Šalamoun), jinde expresivní a zběsilá, vyjadřující aktuální autorovy psychické stavy, zásadně ovlivněné jeho dlouhodobou nemocí a marasmem normalizace (Pyrrhovo vítězství, Křídla s břemenem, Amputovaný kentaur).

Interpretovat Jiřího Jílka pouze jako malíře a kreslíře by ale nebylo pravdivé. Vždyť náměty děl autor zkoumal jak štětcem, uhlem, tak dlátem. Obrazy a kresby proto doplňují reprodukce zvětšených fotografií z dochovaného a rodinou opečovávaného unikátního souboru negativů fotografií zhotovených Jílkovými přáteli Aloisem Rečkou, Ladislavem Zoubkem, Janem Navrátilem, Bohuslavem Adamíkem, jeho chotí Evou Jílkovou a zetěm Miroslavem Kovalem, který mu posledních deset let života v dílně pomáhal a fotoaparátem zachytil jedinečnou atmosféru ateliéru plného soch a modelů, z nichž některé jsou rovněž na výstavě k vidění (např. Plamen, Mateřství, Eva či Dívka s motýlem).

Jiří Jílek nikdy nesklouzl k dobovým trendům, nepodlehl abstrakci ani hře s geometrií, zůstal u člověka a zobrazoval jeho denní zápasy a radosti konkrétní formou. Možná proto se s jeho dílem můžeme snáz ztotožnit a možná proto k nám v dnešní fluidní době poznamenané válkou promlouvá jasným jazykem. Jeho dílo je totiž hluboce prodchnuto humanismem a pochopením lidského utrpení. Vždyť i sám Jiří Jílek nezápasil pouze s hmotou, ale i s Bechtěrevovou nemocí a následky tuberkulózy, které mu zkrátily život. Dílo mu pomáhalo přežít neradostnou realitu. V roce 1961 napsal v dopise příteli: „Již vím, proč dělám sochy. Nějakým losem bylo mé duši přiřčeno tělo k ní nepatřící. Příliš zchátralé pro její vzlet. Dělám-li sochy, hledám formy pravého těla, přiměřeného lásce k radosti a slunnosti. To je ten daimon Apollonův.“ Výstava potrvá do 30. října.

Ve čtvrtek 6. října v 17 hodin ve velkém sále Galerie Octopus pak proběhne promítání unikátního videodokumentu vzniklého na základě rozhlasového pásma Jiří Jílek: sobotínský sochař, malíř a básník literárního historika Jana Slavotínka z roku 1984.

Michal Vyhlídal

Rýmařovský horizont 9/2022