GABRIELA PROKEŠOVÁ: O PROSTORU, 2.7.-28.8.2022

Spolu s výstavou Jiřího Nováka v Galerii Octopus rýmařovského muzea byla v sobotu 2. července v komorním prostoru Galerie Pranýř zahájena výstava mladé výtvarnice Gabriely Prokešové. Úvodní slovo k výstavě O prostoru pronesla její kolegyně a kamarádka Dominika Sulírová.

Přestože se Gabriela Prokešová (*1998) narodila v Brně, kde letos na Masarykově univerzitě dokončila dvouoborové studium výtvarné výchovy a němčiny, k Rýmařovsku ji pojí silné vazby. V roce 1961 zakoupili její prarodiče v Harrachově starou chalupu, jež se pro rodinu stala oblíbeným místem trávení letního i zimního volného času. Chalupa jesenického typu začala autorku v průběhu studia fascinovat svým tajemným vzhledem a podnítila ji k pátrání po historii místa a svých kořenů (její teta byla dcera sudetského Němce). Téma odsunu původního německého obyvatelstva (nejen z oblasti Rýmařovska) nakonec zpracovala ve výstavním projektu Ozvěna času a zejména ve své diplomové práci. Ta se skládá se ze tří částí: autorské knihy s reprodukcemi akvarelů (část Harrachov, Portréty a Deník), povídkové knihy psané na základě vzpomínek a výpovědí vybraných osob a teoretické části s historickým popisem ústředního prostoru – sudetoněmecké chalupy v Harrachově. Jak sama napsala: „Zodpovězení mnoha vlastních otázek souvisejících s prostorem a člověkem je pro mě počátkem cesty k porozumění.“ Všechny tři originály knih vázaných v červeném brokátu utkaném v rýmařovské textilce Hedva Český Brokát jsou na výstavě rovněž k vidění.

Autorka si oblíbila nelehkou techniku akvarelu, podmíněnou nanášením barvy postupně od nejsvětlejších po nejtmavší odstín. Někdy malbu vodovými barvami zkombinuje kresbou tuší či prošije barevnými bavlněnými nitěmi. Výsledkem jsou uhrančivé kompozice, většinou v červených tónech, jimž dominuje dívčí/ženská tvář z ánfasu. Někdy se tváře zmnožují a překrývají se s dalšími polopostavami či podivnými zvířaty a na pozadí interiéru vybavené chalupy se zjevují a zase mizí. Zásadní téma Prokešové představuje prostor, jejž autorka chápe jako místo, do něhož se zapisují a postupem času propisují lidské osudy na základě konání, přetváření krajiny a architektury či pouhého žití. Ony somnambulní a pohádkové tváře a těla symbolizují obyvatele harrachovské chalupy, německé či české, zmizelé a příchozí. Intimní hloubky pak dosahuje ve svých deníkových kresbách obsahujících osobní výpověď aktuálního prožívání.

Michal Vyhlídal

Rýmařovský horizont 7/2022