MILOSLAV POŽÁR: SEX VE MĚSTĚ / LUBOŠ TESAŘ: POKUSY A OMYLY

Katalog vyšel k výstavám Miloslava Požára a Luboše Tesaře, které se uskutečnily v Galerii Octopus a Pranýř v termínu od 5. do 30. září 2020. Katalog vyšel za laskavé finanční pdopory města Rýmařova. Vydaly jej Spolek OCTOPUS a Městské muzeum Rýmařov.

Úvodní text katalogu:

Na letošní výstavě se z členů a přátel současného Spolku OCTOPUS představují další dva autoři. Prvním je legendární všestranně nadaný umělec Miloslav Požár zv. Mi Po, který v Rýmařově významně ovlivňoval kulturní dění (založení Klubu amatérských výtvarníků a galerie, spoluzaložení Občanského fóra, výstavní aktivity, realizace plastiky Herberta Dlouhyho Otevřená brána ad.). Druhým pak fotograf, výtvarník a básník Luboš Tesař, aktivní člen rýmařovského Volného sdružení fotografů, spoluzakladatel Občanského fóra a porotce ve fotografických soutěžích.

Fotografický cyklus Miloslava Požára Sex ve městě nevychází z kultovního amerického seriálu; neodehrává se v New Yorku, ale ve Vsetíně. Jeho motto by mohlo znít: „Miloš Požár ví hodně o sexu a nebojí se ho zobrazovat.“ Rozhodně však nevytváří explicitní a spotřební pornografii. Jeho fotografie jsou nabité erotikou mnohem rafinovaněji a vystavené vždy ve vybraných dvojicích s mnohdy vtipnými a odlehčujícími názvy. Cyklus autor vytváří po léta. Buď za ním aktérky (méně už aktéři) přicházejí do bytu nebo mu pózují ve výkladních oknech obchodů, vyzývavě na něj shlížejí z reklamních plakátů, baví se v restauračních podnicích nebo se odvážně nabízejí na výstřižcích z pornografických časopisů hnaných větrem po ulici. Sokolímu oku Miloše Požára nic neunikne, autor má neskutečně vyvinutý smysl pro detail a po vzoru Marcela Duchampa dává význam nevýznamným věcem. Okamžitě tasí svůj mobilní telefon a zachytí aktuální moment, který posléze v postprodukci upraví do několika barevných variant. Výsledkem jsou někdy více, někdy méně rozrastrované a pestré kompozice, kterým jednoznačně dominuje žena – tu překvapená, onde truchlící, většinou však sebejistá, odvážná a bezprostředně se odhalující, živočišná Velká Matka Venuše. Oproti autorově cyklu Balkón, který představil v Galerii Octopus před pěti lety a ve kterém, jak poznamenal Roman Panáček, „zobrazuje fotografovaný objekt tak, aby znázorňoval něco jiného“, v aktuálním cyklu význam objektu neposouvá, pouze jej barevně zjemní, někdy i znečitelní a pojmenuje.

Vystavený cyklus je z autorovy nesmírně rozmanité tvorby tím asi nejotevřenějším a rovněž nejodvážnějším. Kdyby tak nebyl, sám by šel autor proti svým slovům: „Jen když je člověk čistý, / může být nezávislý / a neznat stud, / s kterým by mohl obchodovat / a potom hledat, / za co se nejlíp schovat!“ A Miloš Požár rozhodně nic neschovává.

Žena jako téma uhranula také Luboše Tesaře. Ten mimo koláže, asambláže a kombinované techniky čistě výtvarné, vystavuje rovněž řadu fotografií a to jak klasicky zpracovaných, tak velmi často postprodukčně a „zvláštně technicky“ upravených. Ženy na nich nejsou tak tělesné a bezprostřední jako u předchozího autora, nýbrž jemné, zasněné, dalo by se říci i cudné; pouze v Siamských dvojčatech cítíme živočišný „tanec sedmi závojů“ princezny Salome. Je s podivem, jakých poloh autor ve fotografiích dosahuje. Estetika varíruje od stylu piktorialismu z přelomu 19. a 20. století přes jasné kompozice jistě obdivovaného Josefa Sudka a Jaromíra Funkeho až po užití barevného a opakujícího se rastru amerického pop artu. Největšího popření fotografie dosáhl v nesmírně lyrické Dívce čtoucí dopis, jež (odkazující na Vermeera) se blíží secesním výjevům. O autorově hravosti a uplatnění duchampovských principů svědčí několik objektů a asambláží. Nevyhýbá se ani ostré kritice (Smutné odcházení) a lehkému sarkasmu (Praha 1973). Navzdory tomu převažuje v jeho tvorbě zasněná poetika a autor v sobě nezapře lyrika. Asi proto nepřekvapí, že se od roku 2000 zabývá také poesií a to psaním sonetů, s kterými se umístil v řadě literárních soutěží a některé z nich doprovázejí výtvarné práce i v tomto katalogu.

Téměř u všech Tesařových děl hraje významnou roli čas – jsme svědky vzpomínání, zastavení se, smutného odcházení, nalézání, objevování, líhnutí a nevyhnutelného zanikání. Kdybychom parafrázovali větu z autorova sonetu, zněla by: „Ač neumí jak Vermeer barvy klást, / dokáže jinak zmrazit čas!“

Michal Vyhlídal