VÁCLAV BOŠTÍK, JAN ZRZAVÝ: Vyzařování, 8.1.-20.2.2022

Vernisáží mimořádné dvojvýstavy Jana Zrzavého a Václava Boštíka rýmařovské muzeum v sobotu 8. ledna zahájilo další pětiletí své výstavní činnosti v Galerii Octopus. To předchozí shrnuje nově vydaný katalog bezmála osmdesáti výstav z let 2017–2021, který byl vydán za laskavé finanční podpory Ministerstva kultury ČR a města Rýmařova. Ředitelka muzea Růžena Zapletalová, autor koncepce a kurátor výstav Michal Vyhlídal, autor grafického zpracování Roman Karel a Zdenka Přikrylová Nesetová, jež měla na starost jazykovou úpravu, katalog pokřtili na závěr vernisáže.

Novou sezónu v Galerii Octopus otevírá výstava dvou významných českých malířů 20. století Jana Zrzavého (1890–1977) a Václava Boštíka (1913–2005), jež nese společný název Vyzařování. Návštěvníci si na ni mohou vůbec poprvé prohlédnout soubor kreseb a grafik ze soukromé sbírky, který dosud nebyl nikdy vystaven. Pel výjimečnosti umocňuje, že v případě Zrzavého jde o skici a přípravné kresby zachycující prvotní ideu a hledání co nejdokonalejší kompozice v jeho typických námětech, jakými byli andělé, hlava Panny Marie či motivy z milované Bretaně a Benátek či rodných Okrouhlic na Vysočině. V Boštíkově případě jsou to drobnější pastely vtírané do vlhkého papíru, sloužící povětšinou jako pozornosti přátelům. Ve výsledku jsou to tedy díla, která se v galeriích a publikacích příliš neobjevují, jak zdůraznil v úvodním slově fotograf Jindřich Štreit, který mimochodem oběma autorům uspořádal výstavu v Sovinci (Boštíkovi na jaře 1989, Zrzavému v roce 1996).

Co spojuje dvě osobnosti rozdílné generačně výtvarně? – Zrzavého, stoupence figurativního malířství, a Boštíka, zastánce abstraktního zobrazení? Co vyzařuje z jejich díla k člověku jednadvacátého století? Ačkoliv řada děl Jana Zrzavého postupem času zklasičtěla a ve veřejném povědomí se uhnízdila známá představa malíře jako starého bělovousého dědečka s červenou čepicí či baretem, nebylo jeho dílo dlouhé roky přijímáno; pro údajný nedostatek talentu nebyl přijat na pražskou Akademii výtvarného umění, kam se hlásil čtyřikrát. Svým jedinečným stylem, barevností ba i náměty bylo od počátku těžko zařaditelné, protože se nepřikláněl k žádnému aktuálnímu proudu; nacisté jeho obrazy zahrnuli do indexu tzv. „zvrhlého umění“ a normalizátorům nebylo pro svou duchovnost rovněž po chuti. I přesto se Zrzavý za svého života dočkal několika výstav a v roce 1966 dokonce i udělení titulu Národního umělce, což nepřijal s velkým potěšením. „Nebylo oblíbenějšího a milovanějšího umělce naší doby“, zhodnotil osobnost Jana Zrzavého jeho přítel, historik umění František Dvořák.

To Václav Boštík musel na větší veřejnou prezentaci a ocenění své práce počkat až do pádu komunistické moci v zemi. Do té doby zůstávalo jeho dílo skryto v ateliéru a umělec, aby uživil rodinu (s manželkou Marií měli pět dcer), přijímal zakázky typu psaní 77 298 jmen do omítky Památníku obětí holocaustu z Čech a Moravy v Pinkasově synagoze (1955–1959) či renovace sgrafitové výzdoby zámku v Litomyšli (1973–1986) spolu s dalšími umělci v nemilosti: Olbramem Zoubkem, Stanislavem Podhrázským a Zdeňkem Palcrem. Vedle toho se na zimní měsíce vracel do pražského ateliéru, v němž maloval a kreslil – „mlžně a oblačně“, jak napsal jeho nejbližší přítel, historik umění Jaromír Zemina – své abstraktní kompozice, v nichž světlo prodírající se, vyzařující či přímo zářící je „zjevovatelem duchovního principu a sjednocovatelem světa“. Sám Václav Boštík napsal: „Sním o malbě, která bude celá bílá. To však už nebudou barvy, ale světlo.“

Podobně Jan Zrzavý v kompozicích užíval světla, jemně rozptýleného a oble modelujícího po vzoru milovaného Leonarda da Vinci, především k projekci prožívaných citů a duševních stavů s vědomím „jsoucnosti Boha, jež jest nejhlubším uvědoměním si vlastní své bytosti a skutečnosti bytí“.

Výstava Jana Zrzavého a Václava Boštíka, dvou umělců „umějících a vědoucích“, jak napsal Jaromír Zemina, prodlouží duchovní zážitek uplynulého vánočního času a připraví na meditativní a kontemplativní čas velikonoční, v němž světlo jako symbol naděje hraje tu nejzásadnější roli.

Michal Vyhlídal

Rýmařovský horizont 1/2022