JIŘÍ NOVÁK: (PO)HNUTÍ, 2.7.-28.8.2022

Po dobu letních prázdnin je v Galerii Octopus rýmařovského muzea k vidění výstava plastik významného sochaře Jiřího Nováka, od jehož narození letos uběhne 100 let. V sobotu 2. července proběhla vernisáž připomínající originální a nadčasové dílo tohoto stále spíše neznámého autora, jehož umělecký přínos v oblasti prostorové tvorby snese středoevropské srovnání.

V listopadu letošního roku tomu bude sto let, co se narodil sochař a restaurátor Jiří Novák (1922–2010). Autor, který svými plastikami z počátku 60. let, jež byly v tehdejším Československu nejranějšími moderně pojatými a abstraktně stylizovanými díly ve veřejném prostoru, a zejména svými mobilními plastikami – mobily – tedy pohybujícími se díly, patří právem mezi nejprogresivnější české sochaře 2. poloviny 20. století. Kunsthistorička Daniela Kramerová, autorka precizní a fundované Novákovy – dosud jediné – monografie, napsala, že Jiří Novák je „sochař nejznámější neznámý“, přestože je paradoxně „ojedinělým důsledným představitelem kinetismu v českém prostředí“.

Jiří Novák žil a tvořil v rozporuplné době. Během druhé světové války (1942–1945) prošel ateliérem Jana Laudy a krátce studiem u Josefa Wagnera na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kde se potkával se sobotínským sochařem Jiřím Jílkem. Po válce přestoupil na Akademii výtvarných umění k sochaři Karlu Pokornému. Prošel si obdobím modelování figurálních soch s nepříliš angažovanými náměty (např. Lyžař, Atlet, Letec, Rybář) či civilistních domovních znamení na námět ročních období pro bytový dům v Praze-Holešovicích. Poměrně brzy – již v roce 1956 – vytvořil svou první výrazně stylizovanou kovovou plastiku Křídla. Zcela zásadní pro Nováka byla návštěva Bruselu, kam v roce 1958 odjel s Vladimírem Janouškem, s nímž spolupracoval na reliéfu Hudba pro československý pavilon Expo 58. Zde se poprvé seznámil se západním světem a jeho aktuálním uměním, konkrétně s mobilními plastikami Alexandra Caldera.

Od tohoto iniciačního zážitku do jeho soch vstoupil pohyb, který měl plastiku dotvářet, ať už vyvolaný vodním tokem, náporem větru, zabudovaným elektromotorem či divákovou interakcí. Nováka fascinovala konstrukce a nové technologie (vynalezl unikátní tvarování kovových plátů do vypouklých, organicky působících objemů). Z materiálu měl nejraději železo a umělou hmotu – laminát. Hlavním inspiračním zdrojem mu byla příroda a přírodní živly. Podle Daniely Kramerové je Novákův „přínos ve studiu přírodního pohybu a konstrukčních principů a v důsledné aplikaci pohybu v dílech světově srovnatelný“.

Proč je tedy tento nejprogresivnější sochař své doby stále upozaděný a jeho stoleté výročí narození připomíná jediná letošní výstava v Rýmařově? – Zajisté jedním z důvodů bude nezájem o sochu jako takovou, již z galerií vytlačují protežovaná malba a konceptuální projekty. Dalším z důvodů by mohlo být zakotvení Novákovy tvorby v rozporuplné době 2. poloviny 20. století, tedy zejména v období normalizace, neboť i třicet tři let od sametové revoluce jsou tato díla ve veřejném prostoru odsuzována jako programový a propagandistický doplněk politického režimu, bez ohledu na jejich kvalitu a netendenčnost. Z těchto příčin – které se ještě často pojí s lhostejností, nezájmem o veřejný prostor a neznalostí – jsou tato díla z veřejného prostoru deinstalována, v lepším případě uschována v depozitech kulturních organizací, v tom horším zničena, roztavena, pohozena na skládky. Daniela Kramerová ve výběru Novákových realizací uvádí, že z necelých 50 děl jich bylo v posledních třech desetiletích z veřejného prostoru odstraněno a zničeno 25.

Přitom je nutné zmínit, že Jiří Novák po roce 1970 odmítl vystavovat a stát se členem nově sestaveného prorežimního Svazu českých výtvarných umělců. O deset let později dokonce odmítl obnovit účast ve svazu, jež byla podmíněna podepsáním Anticharty. I přesto během normalizace uskutečnil nemálo realizací ve veřejném prostoru, ovšem do jisté míry skrytých za spolupráci s několika spřátelenými architekty. Právě proto v té době obrátil svůj zájem k restaurátorské činnosti – vytvořil desítky rekonstrukcí a kopií zejména barokních křížů, madon, kalvárií, morových sloupů v Praze, na severní Moravě, Litoměřicku, Jablonecku, Liberecku, Semilsku.

Přijďte se podívat na soubor autorových interiérových plastik a modelů k sochám určeným k instalaci ve veřejném prostoru, doplněný bohatým fotografickým doprovodem, zachycujícím jak stále existující, tak bohužel již zaniklé realizace. Stihnete tak do 28. srpna.

Michal Vyhlídal

Rýmařovský horizont 7/2022