EVA PROKOPCOVÁ: V BODECH A V PLOCHÁCH, 30.4.-29.5.2022

V sobotu 30. dubna sovinecký fotograf Jindřich Štreit v Galerii Octopus rýmařovského muzea zahájil výstavu obrazů jihočeské solitérní malířky Evy Prokopcové. Dva na první pohled rozdílné soubory obrazů vystavené ve dvou sálech vystihuje název výstavy V bodech a v plochách.

Eva Prokopcová (*1948) představuje typ citlivé, samotářské výtvarnice, která se docenění své tvorby dočkala až v téměř šedesáti letech. Její první skutečně reprezentativní a retrospektivní výstava v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově v roce 2006 upozornila na výraznou malířku žijící a tvořící střídavě v Českém Krumlově a v Českých Budějovicích, byť dosud stojící na okraji zájmu a mimo dobové proudy. To se za posledních patnáct let změnilo. Jen letos vystavovala v Praze, v Novém Boru a nyní i v Rýmařově.

Že se musí věnovat umělecké činnosti, si Eva Prokopcová uvědomila již v dětském věku, kdy začala intenzivně kreslit. Dívka s velkým talentem se pětkrát hlásila na pražskou akademii, pro svůj původ (otec emigroval v roce 1953 do USA) neúspěšně. Po absolvování gymnázia v Českém Krumlově proto v roce 1966 nastoupila na proslulou Střední kamenicko-sochařskou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kde ji okouzlila hmota a modelování, přesto po roce ze školy odešla. Její pozornost se obrátila k architektuře, kterou v letech 1969–1972 studovala na pražské ČVUT. I tento obor nakonec opustila, aby mohla v roce 1977 konečně nastoupit do ateliéru figurální a krajinářské malby prof. Jana Smetany na vysněné Akademii výtvarných umění v Praze. To bylo autorce již bezmála třicet let, byla vdaná a měla téměř desetiletou dcerou. Z té doby pochází cyklus obrazů s názvem Sídliště, kterým absolvovala v roce 1983 a v němž se vyrovnávala s životem v odosobněném prostředí pražského betonového sídliště a v ne příliš šťastném manželství. Jde však ještě o cyklus figurální.

Na rýmařovské výstavě autorka představuje dva soubory abstraktních pláten. Ten první vznikl v rozmezí let 2001 až 2002, v období krize, deprese a absolutního vyčerpání, kdy nedokázala vzít štětec do ruky. „Potřebovala jsem ale být v kontaktu s plátnem, chtěla jsem na něm nechat po sobě nějakou stopu a nevěděla, jak to udělat. Neměla jsem sílu, žádnou energii, a tak jsem na plátno udělala alespoň tečku. Potom druhou, další a další, pokračovalo to dál a dál, až vznikla série tečkovaných obrazů. […] Při tradičním postupu jsem vkládala do obrazu energii, při klasickém malování se potřebuje vybít, ale tohle bylo přesně obráceně. Začínala jsem unavená a bod po bodu načerpávala sílu,“ charakterizovala Eva Prokopcová svůj dnes již uzavřený cyklus, kterým se de facto proslavila. Minimalistické kompozice, o kterých Marcel Fišer napsal, že jsou „citlivým seizmografem autorčina nitra“, mají i haptickou kvalitu. Plátna jsou poseta stovkami bodů s vystupujícími ostrými ocásky a špičkami barvy vytlačené přímo z tuby. Nepravidelný rastr teček ve shlucích, tu hustých, tu řídkých, víří a vytváří dojem pohyblivé struktury.

Zatímco série tečkovaných obrazů je založena na bodu, obrazy ve velkém sále naopak na ploše, a to barevné, zářící, expresivními tahy pojaté, někdy strukturální. V malbě velkoformátových pláten autorka přistupuje většinou spontánně a intuitivně, bez jakékoliv přípravy a rozmyslu. Nechává se unášet barevnými skvrnami, kontrasty a aktuálními pocity. Někdy rozmalované obrazy dokončuje po několika letech, někdy je již hotové a vystavené po čase přemalovává. „Jsem jenom malířka a mojí povinností je vnímat, cítit a reagovat, to také znamená vydat se napospas a záměrně v sobě otevřít i ty záklopky, které normálně člověk neotvírá, aby se mohl lépe bránit a odolávat tvrdému životu, aby se nezbláznil,“ vysvětluje Eva Prokopcová, pro niž se tvorba stala existenciální záležitostí.

Michal Vyhlídal

Rýmařovský horizont 5/2022