ROMAN KUBÍK: OTISKY A (NE)ZNAMENÍ, 4.-26.6.2022

Po kresbách, grafikách, reliéfech, plastikách a malbách jsou v Galerii Octopus rýmařovského muzea k vidění fotografie šternberského surrealisty Romana Kubíka. Výstavu Otisky a (ne)znamení přijeli zahájit jeho kolegové ze Surrealistické skupiny, básník, prozaik a teoretik František Dryje a filozof a spisovatel Šimon Svěrák.

Roman Kubík (*1961) je v našem kulturním prostoru poměrně známým autorem. V 80. letech se seznámil s rýmařovskými výtvarníky v rámci neoficiálních akcí Volného sdružení uničovských výtvarníků. Po sametové revoluci se stal součástí okruhu členů a přátel rýmařovského Volného sdružení výtvarných umělců Octopus (dnešního Spolku OCTOPUS) při stejnojmenné galerii, ve které několikrát vystavoval na kolektivních výstavách (1993, 1999, 2010, 2011, 2013, 2016). Letos se zde představuje samostatně, prostřednictvím retrospektivního výběru ze své fotografické tvorby. Se surrealisty se začal stýkat na konci 80. let a v roce 1988 stal členem Surrealistické skupiny ve Šternberku. Později se toto uskupení sloučilo s Brněnskou skupinou A.I.V. V roce 1995 se přidal ke Skupině českých a slovenských surrealistů, s nimiž pravidelně vystavuje.

Svými fotografiemi je zastoupen ve sbornících šternberské skupiny: Nezřetelné projevy (1989), Klíč k realitě (1990), Erotické komunikace (1991). Časopisecky publikoval v Analogonu, Tvaru, Hostu, Welesu či Temnokomorníku. Jako ilustrace vystupují jeho díla v knize básní Františka Dryje Locus debilis (2014) či v publikacích Surrealism and Photography in Czechoslovalia (2016), Princip imaginace, sborníku Skupiny českých a slovenských surrealistů (2012).

Rýmařovskou výstavu tvoří průřezový soubor černobílých fotografií, které autor představil vloni ve výstavním prostoru Skleněná louka v Brně a letos ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Co Kubík svým objektivem vyhledává? Většinou jsou to zdánlivě obyčejné předměty a zátiší, které nachází v předem stanoveném objektu, nejčastěji ve starých zchátralých budovách a fabrikách, na skládkách či smetištích. „Nějak to cítím, že tam něco najdu, že mě něco osloví. Samozřejmě se někdy stane, že tam nic není, ale zpočátku jsem v očekávání. Rozhlížím se, procházím a nechám prostředí na sebe působit. Přichází ten vnitřní neklid, napětí a objekty mi jakoby jdou naproti nebo vykukují ze stěn,“ popisuje autor své napínavé výpravy (mezi jinými i do rýmařovské textilní fabriky Hedva Český Brokát). Na fotografiích tak zachytil detail balíku sena, kovového zábradlí, těla mrazem spálených rostlin či hadrové zámotky. Teprve po zapojení vlastní obrazivosti jednotlivé snímky pojmenovává, a tím je interpretuje. Střed balíku sena se změní na Nitro ženy, historizující části kovového zábradlí se stanou Exotickými květy, svraštělé tělo rostlin představuje Kmotřičku smrt a ve špinavé hadře položené na motoru autor vidí hlavu Nubijské kozy. Tento princip Šimon Svěrák ve své úvodní řeči nazval „napjatým sbližováním obrazového a slovního významu“, a zároveň poukázal na Kubíkův smysl pro humor, který provází celé jeho dílo. Podle něj autor fotografované zachycuje „s řemeslnou střídmostí“ a „z pozorné dětské perspektivy“. Výstava černobílých snímků tak diváka pobaví, ale hlavně upozorňuje na existenci druhého světa v oné (nad)realitě, kterou můžeme nalézt, dáme-li vlastní příliš svázané imaginaci volnost.

Michal Vyhlídal

Rýmařovský horizont 6/2022