Galerie Marie Kodovské
soukromá galerie
Mlýnská ulice 21, 795 01 Rýmařov

Ing. František Orság
provozovatel
mob.: +420 733 429 438
e-mail: forsajt@seznam.cz

květen – září

úterý + čtvrtek + sobota

9:00-12:00, 13:00-16:00

jiný termín na objednání na mob. +420 733 429 438

50 Kč (základní)

25 Kč (snížené)

100 Kč (rodinné; max. 5 osob, 2 dospělí a 3 děti)

10 Kč (školní výpravy)

Marie Kodovská se narodila 21. ledna 1912 jako starší z dvojčat do rodiny usazené v chudé kopaničářské vesnici Korytné nedaleko Uherského Brodu. Otec Antonín Kodovský (1877–1944) pocházel z Hrádku u Slavičína a už jako dítě osiřel. Matka Kateřina, rozená Nováková, (1879–1955) pocházela z Korytné. Seznámili se v roce 1900 ve Vídni, kam oba odešli za prací. Společně se vrátili do Korytné ke Kateřininým rodičům a později si postavili domek. Na svět postupně přivedli devět dětí: Františka, Josefa, Jana, Karla, Antonína s Marií, Annu, Josefa a Františka. Dospělosti se dožili jen čtyři z nich.

Válečná léta poznamenala rodinu častými úmrtími, sama Marie prodělala válečnou chřipku a těžce si popálila pravou ruku, která navzdory několika operacím zůstala téměř ochrnutá. Dětství prožila v chudých poměrech a tvrdě pracující na poli. Jako sedmnáctiletou ji otec v roce 1929 vzal s dvaceti muži do Francie na cukrovarnickou kampaň, kde jim vařila a prala. V třiadvaceti letech byla z existenčních důvodů matkou provdána na inzerát za stolařského učně Jana Bětíka (1911–1974), se kterým přivedla na svět tři děti: Vladimíra (*1936), Jiřinu (*1937) a Stanislava (*1945). Kvůli rozkolu rodičů se rodina Bětíků s babičkou Kateřinou odstěhovala do svépomocí postaveného domku v Korytné.

Po válce se Marie s vidinou zajištění lepších podmínek pro své děti rozhodla přestěhovat s rodinou do vysídleného pohraničního městečka Rýmařova. Bětík nesouhlasil, když si ale Marie sehnala práci v textilní fabrice Brokát a zařídila podnájem, následně koupi domu po Němcích, musel se s rozhodnutím své ženy smířit. Marie v textilce pracovala do roku 1955, kdy jí byl přidělen invalidní důchod.

Z té doby pochází její zatím nejstarší dochovaná, ještě rukopisná básnická sbírka Magdalény osud. Kvůli manželově nevoli psala své texty tajně, schovávala je a ničila. Postupně si však vydobyla právo na vlastní tvorbu. V 50. letech 20. století publikovala v závodním časopise Brokát a stala se součástí výběru tzv. lidové tvořivosti ve sborníku Ešče lepší bude (1954). Své básně pravidelně zasílala do Československého rozhlasu, odkud v roce 1960 obdržela psací stroj. Za počátek její výtvarné tvorby se považuje rok 1964 a už od počátku jsou autorkou podepisovány rodným příjmením.

Tvorba Kodovské by rozhodně nebyla tak rozsáhlá a různorodá, nebýt syna Vladimíra a jeho fyzické, materiální a psychické pomoci. Právě on stojí za realizacemi prvních samostatných výstav, a to v Rýmařově a Ryžovišti (1972), ve spolupráci s Jindřichem Štreitem na Sovinci (1974), s Alenou Nádvorníkovou v Olomouci (1976) a v Brně (1976). Díla Kodovské byla také vystavena na pěti desítkách kolektivních výstav. Prestižní byla účast na I. české výstavě amatérské tvorby v Šumperku (1970) a na řadě výstav v art centrech po celém světě (např. Praha, Norimberk, Bilbao, Madrid, Drážďany, Berlín, Boston, Desava, Tokio, Paříž). Na šumperské výstavě obdržela Čestné uznání ministerstva kultury.

Přestože psala a malovala každý den, jejím nejplodnějším obdobím byla 70. léta 20. století, ve kterých vytvořila desítky velkoformátových emailů, kreseb, koláží a napsala přes dvacet svazků básní. Smrt manžela v roce 1974 pro ni znamenala oficiální návrat ke svému rodnému příjmení stejně jako tvůrčí vyrovnání se s nešťastným obdobím manželství (např. sbírky Vyzrazené tajemství, Ozvěny vlastní krve). V 80. letech již tolik nevystavovala, v povědomí sběratelů a historiků umění však zůstala. V roce 1981 o jejím životě a díle natočil Jan Slavotínek rozhlasové pásmo Stařenka Kodovská – neznámý hlas srdce, který odvysílal Československý rozhlas. O rok později jí byla věnována dvoustrana v kulturněhistorickém týdeníku Tvorba, v roce 1991 pak i v týdeníku pro ženy Vlasta.

Marie Kodovská zemřela 12. listopadu 1992 v rýmařovské nemocnici ve věku osmdesáti let. Do posledních chvil svého života psala, malovala a kreslila. Její dům plný obrazů začal chátrat a její odkaz se pomalu vytrácel z povědomí.

Zatímco do roku 1989 bylo dílo Kodovské řazeno do oblasti naivního a insitního umění, po pádu komunistického režimu jej přehodnotila Alena Nádvorníková, a to v kontextu středoevropské tvorby art brut na legendárních výstavách v Praze (1998) a v Olomouci (2008). Pro připomenutí polozapomenuté osobnosti básnířky a malířky iniciovala Zdenka Přikrylová Nesetová při čtrnáctideníku Rýmařovský horizont vznik celostátní literárně-výtvarné soutěže pojmenované po Marii Kodovské, jíž se podařilo uskutečnit šest ročníků. Galerie Octopus při Městském muzeu Rýmařov pak v letech 2012, 2013, 2015 a 2016 uspořádala cyklus výstav s názvem Marie Kodovská – známá i neznámá. Od roku 2015 začala fungovat Galerie Marie Kodovské, sídlící v autorčině rekonstruovaném domě na Mlýnské ulici 21, kterou provozuje Ing. František Orság. Městské muzeum Rýmařov ve spolupráci s Vladimírem Kodovským, Ing. Františkem Orságem a Muzeem Wsi Opolskiej w Opolu vydalo dva katalogy a I. díl (Pohádky) plánovaného čtyřsvazkového Výboru z básní Marie Kodovské.