?> Historie regionu
Muzeum Rýmařov

 

Městské muzeum Rýmařov,

příspěvková organizace

nám. Míru 6

Rýmařov 79501

tel.: 554 254 382
IČ: 75037947
email: muzeum@inforymarov.cz

Otevírací doba:


pondělí a státní svátky zavřeno

úterý - pátek  9 - 12  13 - 17

sobota           9 - 12  13 - 16

neděle                     13 - 16

 







logo-rh.jpg - 295.04 Kb

Historie regionu PDF Tisk Email


Dosud nejstarší známé stopy činnosti člověka v našem regionu pochází z doby nepříliš vzdálené počátkům našeho letopočtu.

ŠtítRýmařovsko je územím, které navštěvovali již Keltové před více než dvěma tisíci lety, když vystupovali z úrodného Pomoraví vzhůru k zlatonosným tokům Jesenicka a zanechali nízké rýžovnické kopečky v nivě řeky Moravice nad Malou Štáhlí. Volkové – Tektoságové, kdysi plenitelé Delf a snad obyvatelé rozsáhlého oppida Staré Hradisko u Prostějova či vartnovského kopce, však nedokázali vzdorovat bojovnějším Germánům a těsně před narozením Krista mizí. Tehdy poprvé objevují lidé neznámého suebského kmene výhody prostoru v místech dnešního Rýmařova. Nedokážeme zatím s jistotou říci, zda založili trvalejší sídlo, nebo jeho prostor zvolili jen za trhové místo, jak svědčí nezvykle četné nálezy mincí v západní části městského centra. Nejstarším je poklad stříbrných sesterciů římského císaře Domitiana (81 – 96), nejmladší drobný měděný sextans, který se zatoulal ve 3. století až z jihošpanělského provinčního městečka Iulia Traducta. Platidla patrně souvisí s některou větví proslulé Jantarové stezky, jež tepala mezi poklady Baltu a chtivým Jadranem už v pravěku. Také na severomoravská germánská sídla krutě dopadly události doby stěhování národů (375 – 568) vyvolané též hunskými nomády. Krásná krajina šťavnatých luk protkaná bohatými prameništi, křišťálovými potůčky i říčkami s lemem olší a světlými háji listnáčů až po vrcholy oblých hor, kraj plný zvěře, mezi níž nechyběl ani los či medvěd, zůstal opuštěn snad až na nesmírně prořídlé ostrůvky staršího obyvatelstva.
Nejdříve na samém konci 5. století, ale spíš o něco později, pronikli do našich končin Slované. Někdy zbytky Germánů pojali do svého společenství a mísili se s nimi, jindy užívali krutého práva silnějšího. Jesenicko od jižních svahů po roviny Dolního Slezska osídlil mocný kmen Holasiců a bohatl z četných ložisek zlata, stříbra a dalších kovů. Tehdy však neprojevili noví zemědělci zájem o náš kraj a volili raději úrodnější Krnovsko chráněné hradištěm mohutného Cvilína i dalšími. A tak po staletí znovu opuštěná krajina nezaznamenala nadvládu Velkomoravské říše, její pád ani postupné pronikání přemyslovské domény k severu. Ještě ve 13. století se naše oblast počítala k provincii Golensizi, tj. Holasické, ale ta již patřila pod církevní správu olomouckých biskupů.
Středověké osidlování našeho prostoru zahájili lidé stoupající proti vodním tokům až na plošinu Nízkého Jeseníku z přelidněných končin na jihu v 1. polovině 13. století. Tehdy založili čeští kolonisté zemědělskou osadu s rozptýlenými zemnicemi na prosluněném svahu nad levým břehem Podolského potoka. Nově příchozí zachvátila mezi léty 1224 – 1234 zlatá horečka, která do jesenického podhůří přilákala dobrodruhy z celé Evropy. Přímo v podloží vesnice vyhloubili rýhy, nejspíše s nevelkým úspěchem až na zlatonosný štěrčík starého potočního koryta. Kolem roku 1250 sídliště násilně zaniklo a na jeho místě se objevil velký dvorec, jenž patrně poskytoval útočiště kupcům i pocestným v půli dvoudenního pochodu mezi staršími městy: královským Uničovem a Bruntálem. Teprve v poslední třetině století obnovili osadu kolonisté z Německa, avšak již na novém principu. Postavili řadovou ves se zemědělskými usedlostmi pravidelně rozmístěnými podél dnešní Bezručovy ulice i s návsí tvořenou domy řemeslníků. Ani nádoby zazdívané pověrčivými vesničany do hliněných zdí polozemnic poblíž vchodů nezabránily další pohromě. Obydlí lehla popelem a obnovené chalupy na kamenných podezdívkách zanikly opuštěny v nepříjemné konkurenci nedalekého města na počátku 14. století.
Vykopávky Současně s počátky vsi, ale nejspíše již o něco dříve, existovalo na pahorku Hrádku vysoko nad opačným břehem potoka nevelké správní centrum tvořené velkou stavbou na kamenných základech a hrazené hliněným valem derivátu tzv. přemyslovské hradby a systémem příkopů. Pod jeho ochranou založili nejpozději ke konci sedmdesátých let 13. století Rýmařov, zvaný tehdy Reymarscat či Reymarstadt. Městečko, jehož půdorys dodnes respektuje polohu Hrádku, se schoulilo kolem svažitého rynku tvaru čtverce jedinou neúplnou okružní ulicí s domy mířícími štíty ke komunikaci. Chytře vybranou plochu chránil z jihu neprostupný močál, na severu příkrý sráz a jediný přístup po západní šíji přeťali Rýmařované hlubokým příkopem. Vnitřní okruh obrany svěřili jednoduché kamenné zdi pojené jílovinou, jež se otevírala do čtyř stran Horní a Dolní branou i výpadovými brankami Hrádeckou a Školní. Historické jádro města včetně uliční linie se většinou zachovalo dodnes a je výrazně odděleno od modernější zástavby svahy se vzrostlou zelení i s vévodícím pahorkem Hrádku.
Od počátku města lze sledovat v činnosti jeho obyvatel výrazný podíl zpracování rud. Již na přelomu 13. – 14. století pracovala v prostoru Hrádku unikátní huť, která užívala tehdy špičkovou evropskou techniku k získávání zlata. Přímou tavbou získávali Rýmařované neuvěřitelně čistý kov téměř stoprocentní ryzosti. Doba vlády Jana Lucemburského znamenala pro město obrovský rozvoj spojený opět s dolováním, avšak nyní již daleko výnosnějších železných rud. Nová huť začala opět na Hrádku zpracovávat krevel a magnetovec z blízkého okolí. O neuvěřitelné produktivitě svědčí více než metrová vrstva strusky a zbytků pecí pokrývající celé temeno Hrádku. Sláva hutí na Rýmařovsku pohasla až v 19. století. Po roce 1350 zasypali páchnoucí odpad železářské výroby vrstvou hlíny a na vzniklé plošině vyrostla velká dřevěná tvrz královského fojta, zástupce markraběte ve městě. Ve stejném období přibývá písemných zpráv o Rýmařově, rabštejnském panství i okolních vsích.

 
 
náměstí Míru 6,  Rýmařov,  79501,  www.muzeumrymarov.cz